Monoski? … To je takový vozík bez koleček, laminátová skořepina připevněná na jedné klasické sjezdové lyži závodnickým vázáním, které unese váhu jednoho člověka. K výbavě patří dva stabilizátory (minilyže připevněné k holím zakončeným jako u francouzských holí tak, aby se daly dobře držet). A pak už jen zvládnout princip zatáček, naučit se jezdit na vleku nebo se nechat lanovkou vyvézt na kopec a můžete svištět dolů, jako zdraví lyžaři. 

Pro klienty Ústavu sociální péče pro tělesně postiženou mládež na Kociánce to byla první lyžařská zkušenost. Všichni čtyři účastníci do té doby netušili, jak coby vozíčkáři mohou sjet zasněžený kopec „po vlastních“.  A díky zapůjčeným monoski, instruktorce Radce Bartoňové z Centra podpory integrace (projekt spolufinancovány Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky) na Kociánce a ochotě instruktorů lyžařské školy v Novém Městě na Moravě (www.škola-lyzovani.cz) se to povedlo.

A tak v pátek 19.2. 2010 vyrazil kociánkovský minibus se čtyřmi odvážlivci na Harusův kopec naučit se něco nového. Úplně nového. Nevlídné počasí nás trochu zocelilo. Odteď žádné srandičky, na sníh se vždycky vypravíme pořádně oblečení, s pohotovostní termoskou a lyžařskými brýlemi. Ty byly docela potřeba. Sem tam padal zmrzlý sníh a viditelnost tak na deset metrů. Ale i tak se nejezdící polovina koukala, jak to jde těm druhým a na co se mají nachystat. Holky klukům Patrikovi a Kubovi vytvořily „fanklub“ a Anička s Broňou jim pak zase odpoledne ukázaly, jak to frčí lyžařkám. 

Skoro to vypadalo, že jsme na této sjezdovce první handicapovaní lyžaři. Ale přes počáteční úskalí jsme všechno zvládli. Pomohli nám všude, lanovku nám zastavili anebo přibrzdili, abychom mohli bezpečně nasednout a nahoře vyskočit. A tak můžeme doporučit i ostatním zájemcům o sjezdové aktivity Ski snow park Harasův kopec.

Začátky zvládli všichni. Princip zatáček, jak kreslit zatáčky pomocí „stabíků“ (stabilizátorů), jak se do zatáček položit bokem a jak při jízdě šikmo svahem držet ruce (takzvaně s melouny pod pažemi J). Téměř všichni vyzkoušeli padání, protože jak hlásili naši zdraví instruktoři: „Kdo nepadá, jezdí pod svoje možnosti“; a jízdu na sedačkové lanovce jsme zase za pomoci pánů lanovkářů taky zvládli. Anička, které to šlo nejlíp, na závěr dokonce jezdila jištěná jen lanem a pro ostatní je to úkol na druhou lekci.

Nikomu se z „vyhřátého pelíšku“ monoski nechtělo. V teple bufetu jsme domluvili další spolupráci, i to, že příštího jednodenního výjezdu se nejspíš zúčastní teď už zkušení nováčci, aby se na lekci číslo dvě naučili jezdit bez pomoci asistenta.

Klára Manoušková