Zobrazení: 124

220279666 4166743266742855 6736225413321982428 n 1Je středa, na první pohled den jako každý jiný. Přesto je ale v něčem výjimečný. Dnes totiž vyrážím s Kačkou Korgerovou a Jardou Stránským, svými dvěma spolužáky, na náš první společný výlet. V mnoha případech by na tom nebylo nic zvláštního. Pro mě to ale hodně znamená, jelikož pro mě, jako vozíčkáře, není úplně obvyklé vyrážet na výlet bez nějakého asistenta. Proto když mi spolužáci nabídli možnost, že bych vyrazila s nimi, chvíli jsem měla obavy, jak to celé zvládnu, ale následně převládla radost, že můžu někam vyrazit jen tak, bez doprovodu. Přestože máme každý jiný handicap (tělesný, sluchový a zrakový), spousta věcí nás také spojuje, a to nejen studijní zaměření, ale i optimismus, odvaha, chuť učit se jeden od druhého a hlavně radost z pohybu.

Na začátku tedy bylo velké plánování. Po tom, co jsme se shodli na datu, kdy se výlet uskuteční, bylo potřeba najít vhodnou lokalitu, kam vyrazíme. Naší volbou byly Jeseníky. Nakonec jsme se rozhodli navštívit Lesní bar v obci Horní Lipová. Bezbariérový průvodce sliboval, že k Lesnímu baru vede asfaltová cesta a tato trasa je vhodná pro vozíčkáře s doprovodem. Poté zbývalo už jen vyřešit dopravu. Rozhodli jsme se jet z Olomouce vlakem a následně ze Šumperka pokračovat autem. Menším oříškem bylo naložení vozíku do zavazadlového prostoru, i to jsme však zvládli a našemu putování tak už nic nebránilo.
Nastal den D. Naše putování začínalo na hlavním nádraží v Olomouci, odkud jsem s Jardou Stránským vyrazila bezbariérovým vlakem směr Šumperk. Cesta trvala necelou hodinu a díky povídání velice rychle utekla. Na nádraží v Šumperku už na nás čekala Kačka Korgerová, která s sebou vzala i svého bratra (také sluchově postiženého) spolu s jejich dvěma psy a mohli jsme všichni společně vyrazit autem do Horní Lipové.
Po příjezdu a parkování v obci Lipová jsme se vydali pěšky k Lesnímu baru. Od parkoviště vedla podél menšího potůčku asfaltová lesní cesta. Prvních pár metrů bylo možné jít celkem po rovině, pak cesta začala stoupat do velkého kopce. Cestou jsme tedy několikrát odpočívali na dřevěných lavičkách umístěných v okolí lesní cesty. V posledním úseku bylo třeba také táhnout vozík pomocí lana zepředu, jelikož zde byl svah už opravdu strmý. Jakmile jsme tento kus cesty překonali, Lesní bar už byl na dohled. Před námi se tedy rozprostřela mýtina, na jejímž okraji stál dřevěný přístřešek, kde jsme se mohli občerstvit formou samoobsluhy. Atmosféru také vhodně doplnilo posezení s ohništěm. Zde tedy nastal čas na svačinu, opékání špekáčků a zakoupení menších suvenýrů. Po zaslouženém odpočinku jsme se stejnou lesní cestou vydali zpět na parkoviště.
Abychom se odměnili za podané výkony, zpříjemnili jsme si cestu zpět zastávkou v cukrárně v Branné, kde jsme si zakoupili vyhlášené máslové trubičky. Rovněž jsme zde zhlédli zříceninu hradu Kolštejn. Následně už nezbývalo, než se vypravit na nádraží do Šumperka a vyrazit zpět do Olomouce.
Nutno zmínit, že ačkoliv je trasa k Lesnímu baru uváděna jako vhodná pro vozíčkáře s doprovodem, z mého pohledu se nejevila jako určená pro mechanický vozík. Nejen, že k ní vedl velmi prudký svah, ale i okolí Lesního baru bylo vysypáno malými kamínky, a tak jízda zde byla velmi náročná. Do samotného Lesního baru pak vedly dva vysoké a obtížně překonatelné schody. Jsem ráda, že jsme tuto náročnou cestu zvládli a mohla jsem se tak vypravit na místo, kam bych se sama nedostala.
Co říct závěrem? Jsem ráda, že jsem se výletu mohla účastnit i přes všechny překážky, které nás cestou potkali, děkuji spolužákům za ochotu pomoci a mám radost, že i já jsem se mohla naučit a zažít něco nového. I přesto, že bylo cestou potřeba několikrát improvizovat, nevzdávali jsme to, a to je na tom to krásné. Věřím, že tenhle společný výlet nebyl poslední.

Jana Hrubá (2021)
Fotka: Kačka Korgerová