, Zobrazení: 253

Presbar 1Jako již tradičně letos studenti druhého ročníku navazujícího magisterského studia oboru APA a ATV uspořádali pověstnou Expedici přes Bar. Jednalo se o 7. ročník vyhlášeného kurzu, který s sebou tento rok přinesl mnoho netradičního. Z důvodu koronavirové situace se nekonala v červnu jako tomu bylo v posledních dvou letech, nýbrž až v září. Další podstatnou změnou bylo, že se neuskutečnila v zahraničí. Uskutečnila se v naší krásné domovině v duchu českých NEJ. Přestože ji zprvu provázela menší nejistota a skepse z řad studentů i hostů, vydařila se první česká Expedice nad očekávání dobře a dovolím si tvrdit, že na ni budeme všichni s láskou vzpomínat.

 

Naše putování započalo na jižní Moravě, konkrétně ve Valticích. Valtice nabízejí NEJkrásnější české cyklostezky, NEJvětší areál UNESCO a v neposlední řadě také jednu z NEJlepších vinařských oblastí. Proto není divu, že právě zde jsme provětrali kola, tandemová kola, tříkolky i handbiky. Jelikož se jedná o velmi rovinatou oblast, ani handbiky se zde moc nepotrápily. Přesto, kde chyběla síla a elektromotorek, zapřáhl se pomocí lana lidský pohon v podobě studentů. Ve Valticích jsme tak všichni hravě zvládli páteční třicetikilometrový okruh, který vedl mimo jiné kolem Hraničního zámečku a Tří Grácií. Někteří jej zakončili stoupáním na Kolonádu na Rajstně a podívali se tak alespoň jednou nohou do Rakouska, kde se měla celá Expedice konat původně. V sobotu jsme pokračovali v mezinárodním putováním, kdy naše cesty vedly na Pohansko, na Česko-Slovensko-Rakouské trojmezí při soutoku Moravy s Dyjí. Tím jsme dosáhli NEJjižnějšího místa Moravy. Sobotní den nám tak do nohou i rukou přidal dalších 60 km. A jak jinak bychom mohli zakončit Valtický úsek než výběrovým burčákem a pěním písní, abychom naplnili svatou Moravskou trojici: ženy, víno a zpěv.

Jelikož se jedná o velkolepou Expedici, nejsme žádní troškaři. Neděle nás tak zavála o 260 kilometrů dál až do Českého Krumlova. Kola jsme nechali za sebou a pondělním ránem se z nás stali vodáci. A kde jinde jsme se mohli plavit než na naší NEJdelší řece, Vltavě. K pohodlné plavbě nám posloužily Vydry, Baraky, Ria i rafty. Pro neznalé, lodě plastové i lodě nafukovací. Nafukovací lodě nám zajistily lepší stabilitu a bezpečí pro naše hosty. Pondělí bylo hlavně ve znamení poznávání se z lodí a se svým háčkem či zadákem. Nesmělo tedy chybět ani soulodění a taková ta pravá vodácká idylka, kdy se necháte unášet proudem a kocháte se výhledem na stromy lemující řeku. Pondělní úsek činil 20 kilometrů a pádlo poprvé v ruce držel nejeden host. Aby i hosté mohli přiložit ruce k dílu, měli jsme pro ně připravené speciální sedačky do lodí a v jednom případě jsme použili i úchopové rukavice. Díky těmto kompenzačním pomůckám se s námi někteří hosté se zdravotním postižením dostali na vodu poprvé v životě a neskrývali své nadšení. Úterý již přineslo méně soulodění, zato více jezů. Proplouvali jsme Českým Krumlovem, kde jsme sjeli celých 5 šlajsen, které jsme si náramně užili. A pohled na Český Krumlov z hladiny řeky? To je pohádka. To si zkrátka musíte vyzkoušet na vlastní kůži. Po celou dobu naší vodácké etapy nám poskytoval azyl kemp Viking, kde jsme spali jak jinak než ve stanech. Mokrou část Expedice jsme díky krásné lokalitě zakončili pod nebem plným hvězd, které svítily tak jasně, že z nich přecházel zrak i naše nevidomé účastníky.  

A aby nám ten týden postupně gradoval, poslední a taky nejdobrodružnější část jsme měli teprve před sebou. Abychom měli čas si odpočinout a zregenerovat svaly, zařídili jsme další, tentokrát 350 kilometrů dlouhý přejezd až do Krkonoš, kde nás čekala pohádková roubenka. No roubenka, spíše pořádná chata se společenskou místností a dostatkem pohodlných postelí. Všichni je uvítali s vděčností, protože byla potřeba načerpat síly na nejnáročnější den z celého týdne. A co nás tedy čekalo? Nic snadnějšího než zdolat Sněžku. Všichni společně, i s vozíčkářema. Ráno jsme se probudili do mlhy a deště, ale ani to nás neodradilo. Vydali jsme se od Pomezní boudy, přes zastávku na Boudě Jelenka rovnou na vrchol. Každý vozík měl zapřažených 4-6 koní či klisen, tedy studentů a studentek samozřejmě, a společnými silami jsme se krok za krokem přibližovali vrcholu. Mnoho z nás si sáhlo na dno, mnoho z nás bolela záda, ale atmosféra, která po celou cestu panovala a motivace, kterou nám naši hosté vlévali do žil nás posouvala stále vpřed. Někteří hosté nám pomáhali svým zvučným hlasem, jiní udělali několik kroků, které pro ně byli osobním vítězstvím a ti extrémnější by vozík mohli pomalu nechat dole. Důležité ale je, že jsme to všichni společnými silami zvládli. Táhli jsme jako správná skupina za jeden provaz, v mnohých případech doslovně a postavili jsme se na vrchol naší NEJvyšší hory bok po boku.

K autobusu jsme se vrátili všichni živí a zdraví, plní zážitků a emocí, které se jen těžko popisují. Poslední večer se nesl ve znamení oslav, přátelství a pohody v naší útulné chatě, kterou jsme měli doopravdy za odměnu. Zjistili jsme, že zážitky nejsou ani tak o místě, ale především o lidech. A i když jsme se letos nepodívali za hranice naší domoviny, jsem si jistá, že se každý z nás podíval za hranice své. No, a to je přece smyslem celé Expedice přes Bar, nebo ne?

Alena Růžičková (2020)